SÁM.

Jen sám a sám jsem býti chtíval –

co chtěl jsem, dnes to mám.

Kdes na blízku lká vody příval,

jakoby hvozdům žal svůj zpíval –

já v jizbě mlčím sám a sám.

Ó, kéž by někdo přišel ke mně!

Pst! – Kočár jede blíž! –

Však před farou jen mih’ se temně –

dál letí – pod ním duní země –

k těm dálným tmavým horám výš...

Teď cinknul zvonek farských dveří –

to konečně můj host! –

Po komsi ptá se! Síní měří

však zvučným krokem k bytu v šeři,

kde bydlí farář. – A zas dosť...

Teď šramotí kdos po schodišti,

jak vlek’ by obludu!

Kdo pak to ke mně! – Dvířka piští –

To s košem prádla, který sviští,

jde „paní matka“ na půdu...

A opět sám. Host nepřichází. –

Bzz – moucha vlétla sem!

Však, cosi bručíc o nesnázi

hned prchla v moře beze hrází,

v ten volný vzduch, v němž tone zem.

A hodiny mé smutným hlasem

teď bijou čtyři – šest – –

Svět opásal se mlžným pásem,

stín zakryl nebe tmavým vlasem

a nevetkal doň hvězd.

Cvrček se v šeru rozezpíval.

Teď kdosi zaklepal!

Dál!! křiknul jsem a v tmu se díval.

„Velebný Pane –“ hlas tu splýval

a k nemocnému rychle zval.

I vstal jsem, bursu vzal i štolu

a chvátal v šerý chrám.

Tu věcná lampa plála dolů

a Kristus volal ve plápolu:

„Pojď rychle! rychle! Pospíchám!“

Už nejsem sám, můj Mistře, Pane!

S tebou jdu v černou noc.

Svit lampy zdobně mřížované

v paprscích na cestu nám plane,

ó jdeme duši napomoc!

Před námi zvonek cinká chvílí.

Kdo kol jde, pokleká

a hledí, kam to Kristus pílí,

až naší svíce plamen bílý

mu mizí v lada daleká.

My jdeme stále k lesům vzhůru

dle Desné šumící,

kol nás padají domky v chmůru

a nepotkáme než tu můru

do noci ticho letící.

Teď ještě dělníků jde řada

z tmy hutí před námi.

Z nich na kolena jeden padá –

leč ostatní jdou, křik a váda –

jak šel by kol kdos neznámý.

A je to přece Kristus vlídný,

Jenž za vás život dal!

Jenž patří na váš zápas bídný,

a na ty dlouhé, pracné týdny –

Co pak vám Kristus udělal? –

Dál vstoupáme výš přes skaliska,

až stanem pod lesem.

Kde končí víska, chata nízká

vstříc jasným okýnkem nám výská:

„Už jdete? Pojďte! Pojďte sem!“

Tu sténá žena – Magdalena!

Ó, jaké shledání!

Jak Pána vítá oblažena,

nohy mu líbá pokořena,

jak slzí v hořkém vyznání!

On zůstal tam. – Přes hory doly

já nazpět dumám, jdu a sním;

a nevím jak – já srázy, polí

sám nestoupal jsem do údolí,

mě nesl anděl křídlem svým.

Jsme ve vsi. Známý svátek slaví,

zní hudba, zpěv a šprým...

já též jsem pozván do zábavy –

mně hnusí se to, mne to naví –

jdu ku svým dveřím zamčeným.

A neusínám rozechvěním.

Brevíř jsem otevřel.

Co svoje tiché štěstí cením

pod přemýšlením, bděním, čtením

mi olej do dna dohořel.

Má lampa mžikla potměšile

a shasla nesměle.

Jen měsíčkové světlo bílé

se dívá v moje slastné chvíle

a hraje v jizbě setmělé...