Sám.

O počestný svůj kord, na němž lpí ještě

krev lotrů, úklady mi strojících,

se v zamyšlení opírám. Jsem sám.

Sám stojím uprostřed blátivého náměstí,

plného hukotu maličkých zájmů denních,

sám, neb není nikoho, kdo by mne náhle

přátelským tónem pozdravil a kdo by mne vyrušil

ze strnulého zamyšlení k novému zájmu pro život

podáním bratrsky teplé pravice.

Sám stojím. Pusto je ňadro mé a tvrdo srdce mé.

Jen v chvílích světlejších se ještě vzedme hruď

a srdce zabuší vášnivou touhou po neznámé duši,

která by mi vstříc přinesla trochu pochopení.

Jen někdy. A zase nic. Strnulé mlčení

pak zase nastoupí – a bouře nenávisti jen

se občas ozývá hlubokým zahřměním...