SÁM.

Je noc – já v jizbě sám a sám

mdle dívám se, vstříc tvrdým tmám –

a v okna bije větru smích,

jak divě šílí po polích –

To těžká chvíle, tesklivá,

kdy zrak se v dálky zadívá

a celé hoře zašlých dní

zas ožije, zas prudce zní –

To chvíle jsou, kdy těžký stín

v ráz veklove se do hlubin –

své cesty vidíš zbloudilé,

svůj marný život bez cíle –

Můj život? Kdo jej vyvolal?

To sedraný strom prostřed skal,

to kámen, který do vody

byl vhozen z divné náhody.

Rost’ v mlze, šedý byl a mdlý,

jen krvavé jím vlny šly,

jen bědným koncem byl jsem jist

a živil vztek a nenávist –

Nuž, větře, duj! Žalm odboje

zazpívej v světla pokoje,

v objetí mladých manželů,

do rozhořelých pocelů,

do salonů a hovory

v ráz přehluč zlostně, na vzdory,

do opatrných, moudrých slov

se vysmívej a znov a znov!

Nuž, větře, duj! A vyj a kvil

ponuré kletby ze všech sil!

Ten zběsilý tvůj pláč a rej

já v noci slyším nejraděj,

kdy němě na sklo okenní

skráň tisknu v těžkém ztupění,

sám, samoten s vším marným snem

v zapadlé jizbě za městem –