SAMARITÁN.

Úmorné ač bylo vedro,

až se valem pot lil s čela,

nohy únavou se třásly

a ret marně žádal vláhy

na jazyku horkem zprahlém,

přec nereptal dobrý Joel

a s napietím vší své síly

nejen sám se dále nutil,

ale také služebníkům,

soumary již provázeli

z dlouhé pouti za obchodem,

domlouval, by v před se brali

statečně, bez odmluv, stesků,

neboť: nač spat v noci v lese,

pohostinný dům když kyne

přítelův ve blízkém městě?

A pak také v tomto kraji

valně bezpečno prý není.

Ledacos už Joel slyšel

o kupcích, jež přepadly tu

divé roty bludných lotrů,

o ženách, jež znásilnili

zákeřní ti ničemové,

o pokladech přebohatých

a o divukrásném zboží,

což vše za kořist jim padlo,

kterou po všech koutech kraje,

po lesích i po skalinách,

po doupatech svých a skrýších

roztahali, že to sehnat

znovu zase dohromady –

víc než zázrakem by bylo.

Služebníci poslouchali,

zatínali zuby v rety;

v tělech jízdou unavených,

v nohách, strmácených chůzí,

probouzeli novou sílu,

aby pánu vyhověli...

A že den se klonil k skonu,

v cedrový když prales vešli,

jehož vonných korun spletí

sporé jenom pronikaly

paprsky zlatého slunka,

v červánkách se loučícího

v podvečer s matičkou zemí,

strach je také popoháněl,

šlehal je jak ostny hloží,

kopřivami pral je v záda,

v umdlené jim mysli kreslil

příhody zlé, hrůzostrašné,

o nichž vyprávěl jim Joel.

Věru, nebylo by milo

upadnouti mezi lotry

právě teď, kdy na dva dni jen

vzdáleno již rodné město...

Šedí mezci klopýtali

pod tíhou, již na svých hřbetech

bez zastávek, odpočinku,

veliký kus kraje nesli;

v mdlých očích jich němých tváří

utrpení bědovalo;

úpěnlivý hýkot jejich

prozrazoval bolest údů.

Dosti dlouho lesem táhl

průvod druhů Joelových,

když počaly před jich zraky

kmeny cedrů prořídati.

V dálce šerem zamlžené

zabělaly se zdi města – –

„Konečně si odpočinem,“

pravil kupec k služebníkům.

„Přítel můj nám nocleh skytne.

Často vítaným jsem býval

v domě jeho hostem v mládí.

Manželku svou, jež mne čeká

nyní z dlouhé pouti světem,

poznal jsem pod jeho střechou –“

Nedořekl. Praskot větví

se rtů smetl další slova.

„Co to? Pozor! Tiše, braši!“

Opět praskot. „Kdo tu? Hola!

Kdos tu v temnu na nás číhá!“

„Zticha, pravím! Stůjte! Světlo!“

Tři smolnice ozářily

lesní loubí; plamen jejich

vrhl světlo mezi stromy.

Všichni hrůzou zkameněli.

Tlupa lotrů šklebila se

v houštině na konci lesa.

Nastal zápas. Mezci kvičí;

ostří zbraní v světle smolnic

leskne se, zbroceno krví.

Ruka na obranu vzpiatá

přeražena klesá k tělu;

pochodeň, jež padla v trávu,

zapálila nízké křoví.

Bolný chrapot poraněných

v zmírajících sten se mísí...

Zšeřilo se. Na oblohu

luny modrá záře vplula...

Zápas skončen. Pode stromy

vysílají slední vzdechy

z prsou plných ran a krve

Joelovi služebníci – – –

Většinou již dodýchali;

dva z nich pak na silné větvi

pověšeni hlavou dolů

v bezměrné muce se klátí.

A pán jejich, kupec Joel,

marně na zemi se zmítá,

mocí překousat se snaže

pouta, jimiž smečka lotrů

svázala jej do kozelce.

Z rány na hlavě mu stéká

rudý pramen teplé krve

a na čele, ach, tak pálí!

Marno vše, drží tak pevně

uzly provazů těch kletých!

A rána jej bolí, pálí,

pálí jako žhavé dřevo,

a hlava se Joelovi

rozskočit můž palčivostí:

je mu, jak by položil jej

kdosi v lesní mraveniště...

Konečně do mdloby padá

kupec znaven, utýraný...

Mříží lesních větví s nebe

mlčky s klidem filosofa

prohlíží si hrstku mrtvol

modrý měsíc... Slunce vyšlo,

jasem bílým posypalo

rosná luka, šedé stráně,

paprskům pak několika

dalo vniknout v lesní loubí,

kde pod stromy usychaly

zvolna stopy lidské krve.

Černý havran zakrákoral

a lup věště na mrtvoly

s nedalekého slét stromu.

Zelenavých mušek roje

do krvavých ran se vssály.

Poutník jakýs kráčel lesem,

míře asi do Jericha.

Zraky vážně zadumané

věštily s pobledlou lící,

že to není prostý pastýř,

ale spíše sluha Páně,

vykladač zákonů, písma.

Náhle stanul, pozachvěl se

a vzkřikl, Joela poznav.

Ten však zavřené měl oči,

ztěží nohama jen hýbal

a rukou, jež krvácela,

snažil se zacpati ránu,

z níž krev stále ronila se.

Chodec zastaviv se tiše,

sklonil se k zraněné hlavě,

a vida, že leží Joel

téměř zcela v bezvědomí,

v soustrasti zašeptal tiše:

„Ubožáku, líto mi tě...

Měl bych pomoci ti trochu,

– najít pramen vody, vymýt

rány tvé a ovázat je,

ale marno by to bylo...

Těšil jsi se asi domů,

zbytečně však! Líp ti, tady

dokonáš-li v lesním tichu

nežli – – Eh, co!“ Mávl rukou,

ještě jednou hlavou kývl

a pak spěšně bral se dále...

Zase bylo ticho v lese,

pouze bzukot lesklých mušek

zvučel jednotvárnou hudbou

nad mrtvými těly v houští.

Opodál po chvíli cosi

zašustilo. Něčí kroky...

Levita to kráčel kvapně

k Jerichu z Jerusalema

za svým pánem... „Hrůza! Co to?

Tady bitva jakás byla!? –

A zde – ano, nemýlím se,

Joel, kupec! Ano, ano,

– Joel je to! A snad zabit?!

– A že pán můj neviděl jej?

Či šel k městu jinou cestou?

Není možná, musil tudy,

ale proč jen raněného

na zemi tu ležet nechal?

Známo přece srdce jeho

k trpícím je láskou ryzí!“

Náhle v čelo udeřil se.

„Ach, již vím! Zajisté proto,

ano, ano, proto nechal

Joela tu pán můj ležet,

– že choť jeho...“ Nedomluvil.

Slza jen mu vklouzla v oko,

ale levita ji rychle

setřel opálenou rukou.

Na to zvedl z trávy roucho,

které potřísněno krví

válelo se poblíž mrtvých;

pokryl jím tvář Joelovi,

aby kupec zmírající

ušetřen alespoň zůstal

dotíravých rojů hmyzu...

Pak za pánem sluha pílil

křivolakou cestou lesní.

Z hluboka les oddychoval

v těžké vzdechy Joelovy.

Vůně stromů nepříjemně

mísila se v zápach krve,

– a čas jednotvárně plynul.

Chýlilo se ku poledni.

Hýkot oslí v lesní houšti

nového prozradil chodce,

a již prošlo mříží větví,

klesajících téměř k zemi,

šedé zvíře, obtěžkané

nákladem neseným z města.

Vedle osla pomaloučku

kráčel starý Samaritán.

Jako dříve kněz, jenž bral se

před levitou mimo mrtvé,

a jako levita po něm,

tak i tento třetí chodec

zastavil se nad padlými,

zadumal se a pak klekl

k Joelovi, jehož prsa

dosud žitím zdvihala se.

Ucho Samaritán kupci

sklonil k prsům poraněným,

zdvihl plátno, kterým přikryl

levita jej před polednem,

ale dále nepospíšil

jako jeho předchůdcové.

Kdežto oněm horkou slzu

soucit v oči valem vlákal,

Samaritán ušklíbl se,

a dvé jisker ostrých, žhavých,

z očí jeho zasršelo...

„Chachachachá! Vida, vida!

Joel tedy dodělává?

Který hloupý lotřík vedl

nůž svůj právě k jeho hrudi?

Ó, musil to býti věru

hlupák notný, nemyslivý,

pouhý břidil v loupežnictví,

jemuž démon zloby do žil

ani trochu svého vtipu

neukápl! Takto v duchu

jistě mysl Joelova

zalétá teď k jeho choti.

Myslí na ni asi s láskou,

doufaje, že bude lkáti

pro něho, až donese jí

někdo zvěst o jeho smrti...

Neví bloud, že ženy klamou,

láska jich že pouhou plevou,

kterou vítr náhod zmítá...

A choť jeho není z lepších!

Ovšem, když se za obchodem

po celý rok člověk toulá

světem, nelze diviti se,

že mnohdy i nejctnostnější

žena náhradu si najde.

Vždyť hřešiti je tak sladké!“

A Samaritán si v duchu

představoval krásnou ženu,

kterou doma Joel nechal,

jak se celá slastí chvěje

trávíc dlouhé hvězdné noci

v cizích ložích beze studu,

bez vzpomínky na manžela...

A Joel na prahu smrti

jistě ještě pevně věří

v její věrnost, ve ctnost její.

Samaritán pamatuje,

jakým býval nepřítelem

celého Samaří Joel.

Ženy, zrozené v Samaří,

nazýval jen nevěstkami;

kdykoliv některou potkal,

na zem před ní odplil hlučně,

a Samaritánům zase

blbých tvrdohlavců spílal.

Poraněný kupec živ byl

v stálé vádě se Samařskem.

Na Samaritány často

nejen sám se obořoval,

ale i svou četnou čeleď

štval, by jich nelitovala,

když kol jeho statku s bravem

musili se někdy bráti.

Služebníci jeho hrubě

– ve všem poslušni vždy pána –

zaháněli do statečku

pastevce samařské. Brali

kamení na ně i hole,

prašivými psi je zvouce...

Oh, co dal by nyní stařec

za to, kdyby ponaučit

zpupného kupčíka mohl,

jak stál pod Samaritány,

ač před nimi drze plival,

– oč bídnější ženu vzal si,

než je slední cizoložka

v celého Samařska městech!

Byla by to pomsta sladká,

zírati na nepřítele,

jenž ti celý život kalil,

jak se hroutí pod ranami,

jež na něho Osud seslal!

Ostatně říkal sám Joel:

Oko za oko, zub za zub!

Nuže, proč by neměl zkusit

nejen, jak je sladko křivdit,

ale také, jak je trpké,

křivda-li se snášet musí!

V tom se poraněný Joel

trochu pohnul, vzdychl bolně

a snažil se vznésti ruku

k ústům, která prahla žízní.

Samaritán s beder osla

sňal velkou nádobu s vínem,

přiložil ji k horkým retům

žíznícího, který rychle

lokat počal spasnou vláhu...

Na to vymyl Samaritán

Joelovi bodné rány,

oleje v ně svého nalil

a obvázal raněného,

který zvolna probíral se

z dlouhých mrákot zase k žití.

Pak pozdvihl na hřbet oslí

stařec raněného kupce

a pobídl zvíře k chůzi...

Šeřilo se. V šarlatové

lůžko zlaté slunce kleslo,

když teprve Samaritán

dospěl k prahu svého domu

a s pomocí ženy svojí

snesl kupce s hřbetu osla,

by jej přijal pod svou střechu.

A když trochu jídla skytl

kupci, jenž je mlčky požil,

načež v těžký spánek padl,

– vyšel Samaritán s ženou

před prah domu, by s ní všechno,

co byl cestou shlédl, sdělil.

Když důkladně vypověděl,

jak Joela našel v lese

raněného, bez pomoci

ležet poblíž kupy mrtvol,

dodal: „Rci, je smrt snad trestem

za hříchy, jež páchali jsme?

Ne, smrt je spíš vykoupením

z bludného života kruhu.

Trestem může být jen život...

Proto vzal jsem raněného

v dům svůj, abych vyléčil jej,

načež ať se vrátí domů,

kde jej čeká vnadná žena,

černovlasá krasavice

svůdných očí, plných ňader,

chovajíc na klíně synka,

v cizím lůžku zplozeného.

Býval na nás Joel metlou,

proklínal Samaritány,

nevěstek a psů prašivých

přezdíval nám,... vzpomínáš si?

Měl jsem jej snad nechat zemřít?

Ne! Ať žije, ať svou ženu

s našimi ženami srovná!

Život větším trestem bude

pro něho, než smrt by byla!“