SAMI ZAS...

Jsme sami zas... Pochovali včera naše dítě

a kolébku dnes prázdnou někam vynesli.

Tak bez útěchy zůstali jsme podle sebe

brutalně zasaženi něčí mstivou rukou,

tou surovou a tvrdou rukou něčí, který přichází

k nám v řídkých chvílích draze koupeného štěstí

a k chudému našemu stolu s námi přisedá,

tak přes noc ochuzeni o své štěstí největší

a zlomeni jsme podle sebe sami zůstali,

tak bezútěšně sami, trpící má ženo.

To minula poledne velká hodina

a s polí prázdných ženy umdlené

ke branám města zamlkle se vrátily.

Na smutných pláních zbyly ohně kouřící

a vážně k západu plující černí ptáci.

A noc už nadchází a my tu sami zůstali.

Světýlka v zamlžených dálkách kmitají –

to na samotách rozsvítili v soumraku

a kolem ohnišť praskajících sedají,

nevlídné noci smutek prahy jejich obchází

a zkalenými zornicemi hvězd nahlíží do oken.

Taková je dnes naše samota, má tichá Rút...

Ocúny melancholické rozkvetly v pastvinách

a rozprchla se naše bílá stáda.

Noc nadešla. Noc smutná úzkostným a pustým tichem,

jímž umlkají někde v temnotách

jen rozptýlené hlasy volajících pastýřů...

Jak sami, sami jsme, ubohá moje Rút!