Sami.

Zase jednou jdeme sami

v stínu větví pod lipami,

a nám k hlavám s ratolestí

padá květ a mír a štěstí.

Ticho, klidno po okolí,

němy stráně jsou i doly,

jako písně dávné doby,

jako mladých přání hroby.

K západu se slunce kloní,

ticho vše, květ lípa roní,

a list zvadlý šepce z trávy:

„Mír je víc než bouře slávy.”