SAMI.

To jednou pozdě – pane můj –

šli ženci z tiché práce

a duše pěla s balkonu

večerní variace.

I byla chvíle taková,

že led se v hrdle tavil,

že vstal jsem tich jak peříčko

a k duši své jsem pravil:

„Jdou ženci. Žence miluješ?

Či promluv – komu pěješ?

vstříc komu planeš v soumracích

a kam se tehdy děješ?“

A ona slavná jako meč

a jako socha bledá

jen řekla, tmíc se záhadně,

že odpovědi nedá.