Samo

Ó muži sladko jest zemříti pyšně v boji,

kdy otrávený šíp zraňuje prsa bílá,

kdy ručej krvavý po slavné proudí zbroji!

Rty smrti pijí chlad, v mých zracích hasne síla,

jež bez poruchy kdys’ děsila temnou mocí

dav chabých vrahů všech, jichž paže zraňovala – –

V mých očích krahujčích, jež blednou chladnou nocí,

zář’ tryzny pohřební jak pozdní sláva vzplála,

pláč truchlý mojich žen, jenž v údy rozkoš chmurnou

mi vlévá naposled, dřív nežli oheň ztráví

mé tělo na popel, jenž ukryt zlatou urnou

v mohyle vysoké můj pohrobí žár dravý,

jenž kypěl žitím mým jak vlny dálných moří,

chut horkých polibkův a vůni černých vlasů,

po nocích horoucích mír sladký v ranní zoři,

večerů stlumených soumračnou něhy krásu

a vše, co srdce mé, tak veliké a žhavé,

v své hloubi chovalo, kde vášní požár svítal.

Zřím mladé druhy své, jichž dav v své kráse plavé

ze slavných vítězství mne hrdým zpěvem vítal,

zřím ohně posvátné na počest bohům, věrným

mým mečům krvavým s tuhošťských temných plání,

jak nocí ponurou vstříc planou mrakům černým,

zřím nejkrásnější z žen, jak k nohám mým se sklání,

by tělo, líbezné jak květu přízrak bílý

mé touze nabídla, k rtům zvábila má ústa,

bych v sladké závrati z nich čerpal dar své síly

a mocí zraků svých ji vléval v srdce pustá

ochablých hrdinů, jichž nejistota paží

mé srdce trýznila, bezelstné zraky nyvé,

rtův úsměv poklidný a důvěřivost stráží

v mých žilách vzbouzela žár krve bojechtivé – – –

A teď, zde opuštěn, kdy pozdní jeseň vane

mi listů zarudlých dav ve tvář zmírající,

u kštice bohaté ocúnů bledost plane

a smrti mdlobný klid se rozestírá v líci,

na nebi dalekém, kde stoupá měsíc zlatý

jak kotouč ohnivý z mlh temných na východě,

zřím požár shasínat’, z mých zraků mocně vzňatý,

jiskrami zbledlými jak živoří v mém rodě,

má říše, bez hranic jež stoupala k hvězd výši,

se v propast propadá, můj popel splaví vlny

vyhaslé odvahy, mé truchlé srdce slyší

pláč zraků sesláblých, jenž zmírá hoře plný!

Ach, muži sladko jest zemříti pyšně v boji!

Však horké srdce své, tak hrdé, vášní vroucí,

já toužím zanechat’ znavené druži svojí,

živé a tlukoucí, by plálo v zraky mroucí,

své srdce krvavé, v němž v bílém ohni proudí

nezmarná síla má, jež zmlazuje a léčí

květ srdcí znavených, jenž zaklet ve tmách bloudí –

by hřmělo na poplach a k divé zvalo seči!