SAMOMLUVA.

Ach, mohu říci tak málo,

a mohu říci tak moc!

Den vyzní vším, co se stalo,

a všecko to zhltí zas noc.

Den mnohým tak líbezně lákal,

co tušiti dá se jen v snech,

že večer bych hořce já plakal

tou písní vyznělých ech.

Ó jitro! Ó noci! Vy póly,

kterými omezen den!

Kdo pochopí, jitro jak bolí,

když nesplněn zůstal nám sen?

Ach, mohu říci tak málo:

jen chtěl bych úkoj a chlad

a vědomí, že za to stálo,

proč chtěl jsem o něco stát.

Bubliny, piliny, snahy –

o práce zbytečné dnů,

o žití, o věčnosti prahy,

k nimž celou svou duší já lnu!

Ó, chtěl bych vyžít se krátce,

kýs anděl by v stopách mých šel,

v klín Noci skanouti sladce,

tón zachytit, v posled jenž zněl.