Samota milenců.

Byl tichý háj a unaven zpíval dlouze

a zdřímnul a zalknul se v staletém echu.

Pod sluncem poledním voněly krvavé jahody

a parnem se rozdýchnul samet mechů.

To dřímalo těžce mlčící boroví!

Jen tvoje rty vlhly vůní svou planou.

A zelená ještěrka! Jak blýskla šustivou trávou!

A zahnědlé skvrny slunce jak větvemi kanou!

Slyšíš vzkříšené zvony? Prudkým zaváním z Neznáma

tvé srdce se rozdulo opojnou, vítěznou slávou,

na nejvyšších věžích Snů, kam možno jen dostoupit

před nutným pádem a bolestí krutou a žhavou...