SAMOTA V LESE

Až v půlnoc vzroste onen z ráje květ

a v krvi tvé i v moji rozpučí,

až z očí tvých na tisíc zázraků

v mé poděšené vzplane náruči,

noc zavolej mi nejdelší až z polu,

noc zavolej, jež čeká tolik let

na naši lásku, na tvé omámení,

na bouřný přechod v nový svět.

A dole u dveří – ne, nelekej se, drahá,

pro strachy tvé stráž bdělá bude stát,

krvavé hvězdy na sever i na jih

přispíší slavit lásky majestát.

Jediný lístek třeba stromu svadlý

nás ochrání či mráček na nebi.

Ne, nelekej se, ani téhle stráže

nebude nijak, nijak potřebí –

Jen oči tvé když věrně budou hledět

do hrůzy nebe, v krásu motýlí –

– Po lese zvolna usínají ptáci...

Je síla v pěstích, že by zabily.