SAMOTA.

Jsem zase sama po letech, jen krutá noc je se mnou.

A zase, jako kdysi, příšerně mi u hlavy natřásá kadeř svou temnou

a neslyšně nesmírnou hrudí bezústou dýchá

a bezhlasé tony dechem loudí ze strun ticha.

Jsem zase sama. Je noc. A plameny vášní a hrůzy a stesku a touhy

jak před lety bijí tmu. Snad včera to bylo, – leta jsou okamžik pouhý,

a hladová duše dnes právě tolik, jako před lety by chtěla.

Pláč její zmírá, i výkřik hrůzy hladového těla.

A chtělo by se bosou nohou tiše rozběhnout se zimou pro jakési odpuštění,

a volat zpátky – co? Co zavolat? Vždyť nic není, není.

U nějakých nohou bílých chtělo by se klečet, prosit,

a svou duší balzámem jak vzácným je bez rozvahy rosit, rosit.

A koho prosit? Zač? Vždyť není žádné viny.

A koho tedy prosit – pro úlevu, bez příčiny?

Tma dýchá neslyšně a ticho bezhlase na nervy hraje,

a hrůza hlodá, smutek leptá, kořenů se duše dotýkaje.

Tak zase půjdu sama. Snad to vlastně vždycky takto bylo.

Má lásko. Duše moje. Statečnosti. Zodpovědnosti. A moje sílo – –

Má bytost roste tmou a zpívá. Pláč její padá od oblohy.

Svým bohatstvím by pokorně chtěla umýt bílé bosé nohy.

A ptá se: kde jde světem člověk nahý, kamením a trním cesty rozedraný,

nenávistí, pohrdáním, úsměšky, vší zlobou světa znamenaný,

jenž hořkosladký, jedem naplněný kalich života už vypil do dna,

a jehož čelo ozářila, vyvýšila, úsměvem posvětila bolest plodná?

A jde kdesi. V tom příboji bezzvukých vln ticha

už slyším, jak kdesi v dálce nesmírné jak děcko sladce dýchá,

a v úzkostném tepu svého zděšeného srdce sleduji rytmus jeho kroků.

Jde kdesi v dálkách, neznám, jak chodí jednou za sto roků.

Vím, nepotkám ho. A on snad, stejně jako já jeho, sotva mne tuší,

a jako mou, tak ve mne víra posvěcuje jeho duši.

Oh, kráso, touho, lásko, moje sílo, – to stačí.

Trysk ze srdcí proud krve přes svět celý – a ten cestu naši značí.

Noc směje se ironicky. Čechrá si kadeř svou temnou.

Jsem zase sama po letech, navždycky, jen ona je se mnou.

A ve spánky mi ve vlnách bezhlasých příboj ticha bije.

A v šílenství vhání mne, a zase jemně konejší nějaká divná melodie.