SAMOTA

Kraj osiřelý, v mlhách rozplihlý

jak zaprášený starý akvarel,

luh zasmušilý, potok ospalý

a němá stezka, po níž nikdo nejde,

leč když ho tíží nevýslovný smutek.

Jak zmije vítr někdy v trávě sykne

a bludný měsíc straší v oknech mlýna,

jenž před lety již stářím umlkl.

A nebe šedé, jako z olova

a listí šedé, jako z oceli

v tmy ztuhlém tichu, jehož nezvířil

již dlouho chodců rušný rozhovor.

A bludný měsíc straší v oknech mlýna.