SAMOTA.

Na moři zeleném se bílé vznáší jachty,

zpěv drsný lodníků se s křikem racků mísí.

Stich’ vítr křísící, jenž vzdýmal pevné plachty,

jež nyní zemdleně a těžce s ráhen visí.

Ó, touhy bělostné víc v dálku nepoplují,

když život mysl mdlou víc k vzletům nepobádá.

A zbývá smutek jen a chmurná vůně thují,

když záhon růžový schne, opadá a zvadá.