SAMOTA.

Zde pěšina je mezi klesty

a rozhled v dálku – – – Ne, zde ne –

V hloub lesa jdi, kde není cesty,

kde dříme šero zelené,

kde leží horko červencové

a těžká vůně borovic,

a hledej: oči pohádkové,

vlas jako noc a bledá líc.

Už došels? Pěšin, cest tu není.

Pně zarudlé ční do modra.

Jen much tu šumí zabzučení

a černý motýl letmo hrá.

Strom praskne chvilkou. Chvilkou nese

se z korun stromů žluvin vzkřik.

Blesk slunce v síti zachytne se,

již spředl pavouk-loupežník.

Zde stávává. Zří v neurčito,

květ divizny má v prstech svých –

a zahledneš-li oči tyto,

vždy teskný smutek leží v nich...