SAMOTA.

Žil rybník pust a nehnul vodou temnou,

jak drahý přísvit v prstenu se leskna

a lesní echo pořád bylo se mnou,

i všecka jeho zádumčivost teskná.

Tu prosím býti zbaven svého těla,

v řeč jiné země mysl má se vesní

a všechen cit by obětovat chtěla

pro dutý nářek holubice lesní.

Tu žádám si být sproštěn svojich pudů,

jak lupen tenký pramenem se plavit

a jako kámen tiše trčet budu

a v němosti své smrt svou blahoslavit.