SAMOTA

Les modře hučí s horských stěn.

A dolů pod horu

mír svítí sluncem napojen

a sálá až k obzoru.

Nad temnou sosnou ve výši

vesluje křídly pták.

Let jeho mé ucho neslyší,

jak mizí do oblak.

Kouř na obzoru tu a tam,

však obydlí nevidět.

Jsi na míle tu sám a sám

pod sebou široký svět.

A ticho, jež svítí a rozvírá

své prostory nejzazší,

svým žárem se na tě opírá,

jak rámě ti nejdražší,

a přináší harmonický klid

na modrých vrcholech,

a počíná význam zjevení mít

i modlitby na tvých rtech.