Samota.

Je léto... Kolébavou

si píseň zpívá les.

A já jdu svěží travou

po luhu lesním kdes,

skok stínů rychloletý

jak blesk se přechýlí,

a přes trávy a květy

se třesou motýli.

Skrz jepic tiché roje

do sněhu jahodin

a průlinami chvoje

zář stéká v mrtvý stín,

ty lehneš v trávu, blízký

zvuk slyšíš píšťaly

a útlé šumí lísky

jakoby plakaly...

Hned ztracený jsi v snění,

sám ztrativ sebe v ráz,

v hlubokém zapomnění

jsi všemu ruchu zhas’,

dech nehybného klidu

ti roste přes hlavu,

již vzdálen měst a lidu

jsi vtiskl na trávu.

V nezměrné dálky šeru,

kde mraky sycen vzduch,

as v tom, kam hledíš směru,

je městský tušit ruch,

tam jako pavučina

ve vzduchu nehybném,

most v horizont se vtíná

hasnoucím stopen dnem.

Neslyšet prací stopy

ni mozků vírný spěch, –

tu v zlato jen se topí

trav moře v tichých snech,

nic nepatří ti v světě

a ničí nejsi též,

jen země této v květě,

kde jednou spočineš...