SAMOTA

Samota. Ticho. Teprve se dní.

Vrcholky stromů v jitru průzrační,

z hnízd prchá sen.

Kdo tichou samotu mou zalidní,

až vstane den?

Kdo půjde se mnou rosou do rána,

vzpomínkou ztělesněn,

čí slova budou duši seslána

těch dálek do ozvěn?

Či půjdu sama, slunce nad hlavou

jak zlatou korouhev,

jak proudem nesena

té krásy záplavou?

Zda zazní zpěv

slov, která pronikla kdys bytost mou

jak první pocely,

zda vrátí se div chvil,

jež rány otevrou

a zase zacelí?

Samota – ticho – krásy velebnost –

v nich jedna z chvil,

v níž sen se skutečnosti přiblížil

a zraje pro věčnost.