SAMOTA

Jen při zemi zlata nach, v korunách šer

a kmeny holé chrámu jak sloupy,

do duše ti padá mír jak svatvečer,

když v svatyně přítmí se vstoupí.

Děl v nitru mi tajný hlas: Hvozdem jdi dál,

však minulých ztrát svých víc nežel!

Tmou šel jsem zpátky, jas, hvozd v němž plál,

již ze země zmizel – v srdci mém ležel.