SAMOTA.

Po smutném dnu, jenž otravuje mé myšlenky, můj vzruch a vzlet,

na rozpálené skráně cítím vždy samotu se z ticha chvět,

– ó, divné, sladké utišení, ó, vědomí, že na sto mil

se v údolí a všade kolem klid nekonečný rozložil!

Že usnul pták, jenž ještě plaše na stromě tikal před chvílí,

ve měkkých stínech, jež jak z hor by se do údolí přelily,

a jenom větrem rozhoupány před okny mými keř a strom

a voda ve žlab stékající že dosud pějí v tichu tom.

Ó, divné sladké utišení, jež prosakuje duši mou,

cit měkký ve mně z dávna křísí a vzpomínky, jež marny jsou,

a které mají mrtvou vůni jak v albu uschlé resedy,

– ó, sladká léta prvních vznětů, ó, sladké dívčí pohledy!

Vše v jednu hudbu splývá nyní, vše splývá v jednu pestrou směs,

co bylo kdysi, sladkou chuť má, ó, sladší chuť, než co je dnes,

a co je dnes, to dává pouze bouř vzpěněného života,

však to, co bylo, navracuje jen samota, jen samota...