SAMOTA.

Vzduch těžký je a znaveně se plazí

v klid letní noci zmrtvělý a němý,

kdos černý závoj na mou duši hází,

jsem samoten a k smrti smutno je mi.

V tmě fatum tajemné že visí, zdá se,

zřím skoro bledý obrys obličeje,

jak černý zrak z něj na mne upírá se,

do mého srdce frivolně se směje.

Má Irido! Kdy, kde Tě opět shlédnu?

Je klidná noc, vzduch zmrtvělý a němý,

za hvězdou hvězda v duši padá ke dnu,

jsem samoten a k smrti smutno je mi...