SAMOTA.

Déšť drobný, hustý na stráň Lomskou padá

a z tenkých, šedých, třesoucích se nití

plášť neprůhledný sobě tká a spřádá –

Jak na povel lázeňští hosté hbití

se valem všichni ze sedadel zvedli,

a každý hledá, kde by se moh’ skrýti,

pod stříškou rybárny si jedni sedli

a těsně srazili se dohromady,

by hovor neskončený dále vedli,

a jiní věděli si lepší rady,

v klus dali se a v kroky chvátající,

by prchli domů před vlhkem a chlady.

Tik poslední a ptáci jásající

již umlkli, keř trnu lehce šumí,

jak řinou se naň kapky padající –

ruch lidský zmírá, víc a víc se tlumí,

i muž, jenž na břehu kameny házel,

by dokázal, že dobře mířit umí,

a každou trefu křikem doprovázel,

– jak podivně se mnozí lidé baví! –

hry zanechal a kams do dveří vcházel,

Stín ulehl na mořský povrch smavý,

a kapky deště víc a víc veň bijí,

až déšť se posléz mění i liják pravý,

jenž rovně padaje se lehce svíjí

jak dravec, který šípem dolů letí,

co drápy ostré v kořist jižjiž ryjí.

Již voda zcuchanou se kryje změtí,

jak chodily by po ní četné pluhy,

a jakby kdos naházel do ní smetí,

neb každá kapka jest jak úder tuhý –

když dopadne, zpět ještě z vody vskočí,

však zároveň ji zvíří v drobné kruhy,

z nichž každý roste, pomalu se točí,

zas ale hned se rozplývá a tratí,

když jiný kruh mu náhle v cestu vkročí –

již nelze kruhy více rozeznati,

a moře zdá se zmijí s drsným hřbetem,

jež natahuje se a zas se krátí.

Jak šedý závoj, jenž se šíří letem,

déšť rozpjal se a hustou clonu tvoře,

mne obklopil svým vlastním šerým světem,

v nějž nevloudí se ani jiskra zoře

a sotva vdéře se zvuk dálných hlasů –

Vše zmizelo, ba skrylo se i moře

a zmlklo posléz s deštěm ve zápasu,

jenž zvučí v harašivém šelestění,

jak zapadal by do zrajících klasů...

Toť stará píseň, jenže v jiném znění –

to samota jest vábná, zadumčivá

a plná útěchy a plná snění,

jak z dávných dob se do duše mi dívá!

Zas vidím pažit zeleného sadu,

zas větev stromu s hustým křovím splývá,

a kdesi v neurčité dáli, vzadu

zní bujný smích, a hudba zvučí v plese –

zas slyším křik a rozpustilou vádu,

jež ozvem přitlumeným blíž se nese

a touhu v duši nezkušené budí

tak sladce tesknou, že se srdce třese

a nepokojně buší v mladé hrudi,

ač dobrovolně v samotu se noří

a neví, proč se odříká a trudí...

Dnes také vím, jak v zármutku a v hoři

své témě jiná osamělost zvedá,

když půda pod námi se láme, boří,

že noha pevný bod nadarmo hledá,

když volající hlas zaniká v hluši,

jež mrtvě mlčíc odpovědi nedá,

když sami zbudem, aniž kdo co tuší,

a slyšíme kroky se vzdalující,

jichž depot ostnem rozrývá nám duši.

Vždy miloval jsem ji – ta žalující

jest olejem, jenž v choré srdce line,

však znovuzrozením jest varující...

Stín obrovitý rukou do ní kyne,

stín veliký, jenž též jest osamělý...

Plášť nádherný mu s ramen k nohám plyne

a řasný, dlouhý – pevně setkán celý

jest ze samoty a z věčného bytí,

a blýskajících sluncí okruh stkvělý

i hvězdný shluk, jenž plápolem se nítí,

je sponou jen, jež lemy pláště víže,

a šperkem, kterým řasa jeho svítí.

Zví srdce lidské, že jest Bohu blíže –

dech věčnosti samotou tichou vane,

v něm málo váží zemských trudů tíže

a jako pírko lehkou hned se stane –

a slupka za slupkou se řítí s očí,

když bouří vichru k tvrdé práci vstane

a celou sklizní lidských činů točí,

od lehké plévy těžké zrno dělí,

že samo na hromadu plnou vskočí...

A byť i plévy jen se rozletěly,

přec něco v ovzduší tom pevně stojí,

a to jest láska, již jsme v srdcích měli.

Jde s námi v samotu, kde silou trojí

a jako doma jasnou peruť zvedá,

když přiblížila se ku svému zdroji

a k prameni, jejž bez ustání hledá.

Snad může člověk osamělým slouti,

však opuštěným být mu láska nedá

i když se všecko v šerých stínech shroutí.