SAMOTA

Jak v stín zhalený netopýr

v svém věžním hnízdě civím,

hvězd znamením pečetím smír

s osudem zádumčivým.

Vstupuje město zázračné

s tajemstvím světů ke mně,

průvody chimaer oblačné,

zpěv zahrad, náruč země.

Mé duchovité návštěvy

jsou zjevy nejdražšími,

každá bývalé záchvěvy

poselstvím přináší mi.

Jak pošetilý samotář

chci vesmír obsáhnouti,

mám pro svět – sebe dvojí tvář,

svou společnost, své pouti.

Cíl bludný! A mých žádostí

přemíra! Kdy z nich slevím?

Vždyť tak již blízko k věčnosti,

a co je věčnost – nevím!

Nic nevím, moje samota

však divů nezapírá,

křídlo se z tísně vymotá,

a vzlétne v život víra.

Ohromný prostor. Mlčení.

Malost se všecka ztrácí,

skutečnost v sen se promění,

jak v chvíli zaklínací.

Za čtyřmi okny v lucerně

mé srdce bdí a svítí

tak prostě a tak nezměrně

nad vlnobitím žití.