SAMOTA

Na vrchu kostel svaté Máří stojí

a vedle klášter. Kolem samé lesy.

Vzduch v jarním slunci prohřátý je chvojí,

v klid kukačka jen blízko volá kdesi,

ó, jak to ticho kolébá a hojí!

Z dvou mnichů jeden v svou mě zaved cellu,

chlad ovanul mě, vůně míru sladká:

na okně v květech slyším bzučet včelu,

kříž stříbrný zřím svítit u klekátka,

kde sladko v dumě skloniti se čelu.

U harmonia, které stojí v rohu,

stoh not – Beethoven na vrchu tam leží –

půl hotový již pastel stihnout mohu,

u lože Shakespeare čeká věčně svěží

pro chvíle snění, ukradené Bohu –

ó, kdo by tušil, co tu skryto blaha,

že sem se skryje duše, kněžka krásy,

jíž kouřem lesů pouze slávy snaha,

jež krásy číš zde sama nahýbá si

v tom lesním tichu, zášť kam nedosahá!

Sen dávno, dávno pohřbený se zdvihnul

mi před očima, oživen tu stoje,

stesk rozrytou se duší mojí mihnul,

že musím zpět v ten vír, v ty žití boje,

a na prahu jsem při vzdechu se stihnul.