Samotám lesním.

Ó tiché pláně mýtin výslunných –

jak zpět k vám touží zas mé srdce vřelé!

Rád vzpomínám, jak luzný ptačí smích

vždy blažil tam mé nitro osiřelé,

jak nade mnou tam v loubích listnatých

rtem úponek a temnem sítí svých

se vily koše divokého chmele,

a plané trsy kadeřavých rév

v šeř svou tam vítaly můj plachý zjev!

Tam svlačců zvonky líbaly mou líc,

tam nadšení vždy samo šlo mně vstříc,

a štěstí dech já na svém cítil čele!

Ó vzpomínám, jak krásný byl to čas,

kdy na křích vůkol zlaté stíny hrály,

kdy s výše svítil zářný slunce jas

a z mlází v tiš se roje špačka smály;

kdy celý kraj plál svěží rosy vláhou

a já’ se díval v nebes výšiny,

jak středem jejich modré tišiny

obláčky bílé volnou táhly dráhou,

jak vzlétna časem z trsů maliny

pták s písní, výš se v jejich sněhy hroužil...

A tak mi prchly chvíle, hodiny –

a já jen stále dumal, snil a toužil!

Ó samoty! Jak jsem vás miloval!

Na vaší půdě vzrostla moje síla!

Váš lad a šum mou píseň odchoval,

med krásy vaší moje duše pila!

Žel tisíckrát – ten blaha čas byl krátký...

Jak list mne záhy vyhnal osud v dál,

a zničil v ráz všech dětských snů mých svátky.

Ó po létech jen touha blouznivá

teď vzpomínkou se ve mně ozývá

a jediné mi přání rokotá –

bych ještě jednou z poušti života

směl u váš ráj zas navrátit se zpátky