Samotář.

Proč díte: Zamračen je stále,

leč na rtech věčný chví se zpěv?

ba lže, jak ondy počal, dále,

lže všecko: stesk i žal i hněv!

Vždy temné oko řasou klopí,

leč pod ní jasná svítí zář,

a někdo-li mu ruku chopí,

jak z ledu jest, leč plane tvář.

Ač nejraději o samotě,

přec stálý vede rozhovor,

a v bouřném srdci život krotě,

jest ustavičný klam a spor! –“

Ó trvejte jen ve své haně;

vždyť krásy knězem on se stal

a v ňader jeho levé straně

keř růží Pán Bůh uschoval.

Jich dechem mnohého z vás hojí,

a nosí úkoj srdcím všem,

on z bědství na peruti svojí

vás v nebe vznáší andělem.

Tak zní as báchorka ta celá:

Sám chor, v dar světu dává lék;

ve brázdách básníkova čela

vám zraje réva myšlenek.