SAMOTÁŘ.

Na jaře, v pohodě, kdy zpívá pták,

přijde to pojednou, sám neví jak,

s prvními lístky a květem,

s paprskem prvním, jenž prohřát jde svět,

s vlažnými večery, kdy se chví ret –

jako pták od jihu letem.

Chce se mu pojednou, pojednou žít,

kvésti a zpívat a z života pít,

z poháru, který se pění;

zachytit do duše teplo a zář,

kterou byl propásl, samotář,

jako mhy strhati snění.

Nahradit řadu si ztracených let,

vrátit se k mladosti, radosti zpět,

jak by cos volat jej chtělo;

vášnivě milovat, polibků stem

pokryti dívčí ret planoucím rtem,

ruce i šíji i čelo...

Dneska už nevěří, všecko je klam,

den za dnem, do smrti bude tu sám,

to jen den jarní tak mýlí;

viděl jsi v krbu, kdy plamen již has’,

vyšlehnout přes chvíli plamínků jas,

modrý a rudý a bílý?

Malé jen plaménky, kde býval žár,

vyšlehnou, vyzáří na chvilek pár,

hasnou, co oko se dívá,

potom je temno již, zvolna i chlad,

všude stín, všude stín, nechceš jít spat?

V krbu již popel jen zbývá.