Samotář.

I myslil často, lidské štěstí, ptáče,

zas k jeho římse že se navrátí,

jen třeba zbudit srdce, toho spáče,

a krásných očí jen se zeptati;

a jde a hledá,

skráň jeho touhou bledá,

noc láká jej; však den, který se zvedá,

zas vše mu vyvrátí.

A sedí zase v středu milých knih,

a šeptá polo nahlas nápěv známý.

Ty čtyry úzké zdi! Cos mluví z nich,

jen tady mír a venku samé klamy!

To sen byl, jenž se mih’,

to dostačí žít svými myšlénkami.

Však touha ta se nedá odbyti,

než pomyslí si, juž se vyřítí,

a on zas prchá štvaný

a hledá, hledá, hledá na vše strany

a vše zas znova stokrát procítí,

a zdá se mu, že život žert je planý,

že líp je nežiti!

A uzamkne se na den celičký,

a s pláčem vytáhne ze staré skříně

ty atlasové bílé střevíčky,

jež tenkrát měla, když na jejím klíně

se zbudil ze sna, jenž prch na věky!

Zas pláče bezděky

a líbá myrtu, stužky, vínek vlasů.

Ó smutné zbytky dávných, krásných časů,

z vás nejlíp cítí,

že do opravdy v žití

lze pouze jednou milovat a jednou šťastným býti!