SAMOTÁŘI.

Celý svět jak zakletý

na blýskavé parkety,

v kytic vůni, v záři světel,

v úsměvy a zálety.

Samotáři, který sníš

ztracen ve své jizby tiš,

pozor dej, ať nevyláká

karneval tě ve svou říš!

Slyšíš, kterak ulicí

zimní ostrou vánicí

hrčí vozy, na ples vezou

dívky blahem zářící?

Nevidíš tam v dálce plát

zlatou září oken řad,

pamatuješ, jak jsi jednou

vídal sám tu záři rád?

Zavři oči raději,

jak ta světla svádějí!

Pozdě dnes – a všecko jiné

prázdnou, marnou nadějí.

Chceš si jíti pro radost?

Budeš tam jen mrtvý host,

poznáš, jak jsi se svou jizbou

jako s tichým hrobem srost’.

Sedni k práci, nechoď tam,

je to velký, bolný klam –

chceš, by rány zacelené

vznítily se v nový plam?

Jako stín a chor a bled,

s chladným srdcem jako led,

máš tu sílu cizí štěstí

bez bolesti uvidět?

Zavři oči raději,

jak ta světla svádějí!

Pozdě dnes – a všecko jiné

prázdnou, marnou nadějí.