SAMOTÁŘSKÝ KVĚT.

Do hlubin mrtva láska moje klesla,

bez květů bolesti teď život půjde dál,

jak v proudu člun, kde založena vesla

kol zamračených krajin, samotářských skal.

Je dohráno mé smutné drama žití,

vzdech růží padá tiše, ve pláč slavíků,

je nesplněno, co jsem přál si míti,

a zmlknulo, co vzkřiklo v žhavém výkřiku.

Bez záře štěstí každá chvíle bolí –

již růže odkvetly, jež chtěly zítra kvést’,

v horách zima, zima ve údolí

a zaváty jsou cesty do příbuzných měst...