Samotu tichou má zas duše má,

Samotu tichou má zas duše má,

šum lesa nad hlavou a na lukách

plameny květů, slunce na bukách,

na koře sosen slzy pryskyřic –

a vysokým těm smrkům na hlavách

tkví opojení. Bílý plane den,

a rosa, rozperlená na trávě,

se zachvívá, jak slunce ssaje ji.

I já jsem v kráse té jen krůpějí

a spáčem, jenž byl ránem probuzen,

by krásu zřel. Je ticho v aleji

i ve mně ticha smírného je díl.

A obzor daleký, strom, květ i list

i člověk, který s nimi vítá den,

jediný, společný tu mají cíl:

růst do krásy – a krásu rozdat jen!