SAMOTY

Jen čirá samota jak obstoupená stepí,

kde parno nesmírné jen k posunům se lepí

a kalí hled,

a dálky bezklidné jen perspektiva mělká,

tvých úzkostí a zmatků živitelka,

tvých marných let.

Tak čirá samota, až vyzývavě nahá,

jež mrtvou dlaní v živé ňadro sahá,

jak slepý hlíst

dřeň života jenž v ukrytosti ssaje,

tvým neunavně nitrem pronikaje

do tajných míst.

Tak těžká samota, že země sotva dýchá,

že utajena skrýše živočicha

před zrakem tvým,

a myšlenka se líně vine z hlavy,

má neutrální odstín popelavý

jak polní dým.

Mdlá vůně meduňky a hledíku a routy

duch zatěžuje nehybnými pouty

a nechá vlát

svou sílu dusných aetherických směsí,

jež mají původ v alchymii kdesi,

ne ze zahrad.

A siná nebesa jsou bez chmury a tupá,

sny nezří ani bludné tečky supa,

ni stín se chvět,

tvá duše hledá, čeho nelze nalézt,

a místo míru prolne tebe bolest

a mráz a jed.