Samovrah.

Naděje, touhy,

všecko, co měl,

klam bylo pouhý...

Do noci bděl.

Ženu i děti,

vrch jeho zdob –

ach, štěstí letí –

odňal mu hrob.

Srdce to rvalo,

zúpěla hruď.

„Stalo se, stalo,

dožito buď!“

Co byl hlas s výše,

co mu byl lid?

z otravy číše

blýskl mu klid. –

Do půl moh' píti,

od půl ji zvrt...

Co je to žití?

Co je to smrt?