SAMSON.

Byl v údolině Sorek lapen Samson,

v Dalily loži, její lstí byl lapen

a provaz na šíji, šel prostřed chátry,

jež ryčně řvala, prostřed Filištínských

šel zdivený, mu v duši ještě zněly

ty polibky, jež na rty, opojené

šílenou vášní, Dalila mu stlala,

ta slova všecka, jimiž ovládla ho,

zní dosud v mysli, šumí hlasem listí,

co v máji vypráví o novém žití,

o ptačích písních v hnízdech poloskrytých,

o rose v květech, broučky oblétaných.

Což lhala ústa, jež tak líbat znala,

což lhaly oči, které přísahaly

mu věčnou věrnost? Ňadra broskve krasší

zda hada zrady ukrývati mohla

a hřát jej teplem, jímž Samsona hřála?

Což lhala noc, již v náručí tom prožil,

jež blaho nejvyšší mu skytlo plně?

Což možno, aby krása lhala duchu?

Však vlasy pryč – kdo tajemství znal jejich?

Manue, syn, uvaž, komus řek to!

Jde Samson středem luzy, pevně svázán,

a zrudlým okem Dalilu svou hledá,

zda kráčí za ním na rtu s prosbou o něj,

se strachem v zraku, pobledlá a skleslá,

jak holubice sivá, jestřábem když

uchvácen holub. Filištínští hlučí,

ti, kteří kdysi pole opouštěli,

jak ukázal se, krásný, silný, hrdý,

dnes v líc mu plijí, šklebí se a křičí,

div domy nespadnou a v pustý lomoz

jich ryčných hrdel bubínků hluk vpadá

a rytmus tance bosých ženských nohou.

Na probuzení Samson vzpomíná si

po noci nejkražší, již prožil právě,

na příval těl, jež náhle spadla na něj

jak hadů spřež a mačkala jej v loži

svou děsnou tíží. Hukot stále roste,

jak moře o břeh by zde bilo kšticí,

dav zpívá plesně, povykuje, klne

a prostřed všechněch Dalila, hle, skáče,

je polonahá, jak šla z lože, v němž je

záplava chátry překvapila k ránu,

a její ňádra do zlatova svítí

jak hora Ena o východu slunce

a zraky deští snopy rudých jisker

a ňádra vlní se, vlas divě vlaje,

bubínek její zvučí nejdivočej

ze všech, co hudou pomstu Samsonovi.

Vykřikl děsně, vzpřímil se, rval pouta,

však marně rval je, dvacet Filištínských

jej strhlo na zem, dvacet ran v tvář padlo,

však ze všech nejvíc zabolela ona,

již Dalila mu uštědřila nohou

do prostřed čela. Zavyl jak vlk v leči,

když střelen padá, svaly mocně napjal,

však provazy jen hloub se zaryly mu

do rukou, nohou. Na zemi se svíjí

a marně pouta rve – dav patří na to

a výská, křepčí. Dalila pak ve tvář

mu plije stále, spolu s ostatními...

A přešly časy. Reka oslepili,

je otrokem a mele obilí jim.

Což osud ze všech nejhroznější věru:

kdys vítěz, nyní třtina v pěsti vichru,

kdys pán, dnes otrok bičem poháněný,

bůh opustil jej, láska zradila jej

a volá smrt, však marně o ni prosí.

Žít v porobě a potupu vší cítit

a posměch slyšet, nemoci se vzchopit

za ránu ránu dát, za výsměch výsměch –

ej, Samsone, jsou ještě horší muka?

Tak denně stojí těžkým nad žernovem

a vzpomíná na stany v kraji Zahar,

na čeleď Dan, již vodil kdysi v pole,

na bitvu v Lechi, kde sklál tisíc mužů

z oslice kostí. Vzpomněl lva, jejž zmořil

ve svojich rukou, vzpomněl města Gazy,

kde Dalilu svou uzřel, svůdnou broskev,

a tiše plakal, dlouze, tiše plakal.

Kdo kolem šel, naň pliv. A jednou ve sluch

mu kdosi zašept: Dalila jsem, znáš mne,

Samsone, lotře, chátry chátro bědná?

Zda vzpomeneš si, jak jsi Filištínské

po polích honil, vítr neletí tak,

jak oni letěli, když byls jim v patách,

byls chloubou Israele, jeho mečem,

však dneska meč je na dva kusy rozbit

a Filištínští zítra vyjdou z města,

by Israele navždy pokořili.

Jdou všichni ve chrám, oběť zápalnou by

zažehli božstvům, vůdci jsou tam všichni

a rekové a kněží, ženy krásné,

jdi, Samsone, pse, modliti se také –

za vítězství se modli Filištínských

– jdi, otroku, bys dostal do koryta

přehoušlí žrádla. Dalilin hlas syčel,

jak had by lez tu z kamenité stráně,

hotový uštknout. Její kroky slyší,

jde směrem k chrámu, zkad zní bubínky již

a mocné ryky kněží Dagonových.

O vítězství tak prosí boha svého

a Samson ví, že Hospodin se hněvá

na vlastní lid, že vzdá jej v ruce pohan

jak slabou větévku. A Samson zvolna

ku chrámu plíží se, jde neslyšený,

ve hlavě hučí to jak příboj mořský

by o skaliska rozbíjel se tady –

již prošel portálem a stanul v chrámě.

Dav zajásal: Hle, Samson, Samson je tu,

potrhlý blázen, hloupý zpěvák hoře,

osleplý Samson, kuřete se bojí,

když kvákne na něj. Hle, tu Samson, Samson!

ať zpívá, křepčí, komédii hraje

na počest Dagona a jeho věrných!

A Samson padá na svou tvář a z hloubí

modlitbu šepce: Bože, mou jsi pýchu

potrestal těžce, vzal jsi moji sílu

a denně úpím tvrdým nad žernovem,

na kamení spím, chléb můj tvrdší nad ně

a voda smrdutá, snad plná červů,

však nad svým bolem nezoufám, o Bože,

nad ztrátou Dalily já nelkám dnes už,

co souzeno mi, vzal jsem a vše nesu,

až padnu v hrob; bez reptání chci mříti.

Však slyš, o Bože, dnes tě prosím mocně,

jak hrdlo stačí, celým srdcem, duší,

svou krví prosím, každou cévou prosím:

o Bože velký, věčně spravedlivý,

na svůj lid shlédni, zachraň čeleď moji,

již zítra v otrocké jho půjdou poutat,

můj národ zachraň, zástupů všech Pane,

dej aspoň na mžik starou moji sílu

a rozvrátím ty sloupy, zničím všecko

a s nimi padnu. Filištínští kolem

na komédii marně čekajíce,

jej bijí klacky, kopají jej drsně,

však Samson leží mrtvola jak ztuhlá,

jen rty se hýbou: Bože, učiň zázrak!

A náhle Samson cítí: cosi roste

na jeho lebce dobře oholené,

a trne žasem, neboť v okamžiku

má opět bujný vlas. V té chvíli také

vyskočil prudce, mramorové sloupy

uchvátil pěstmi, jak kdys čelisti lva,

o ně se opřel, zatřásl tak jimi,

že těžká střecha v mžiku sřítila se

a padlo všecko, Dalila i kněží

a reci, lid, jak pod sekáče kosou

obilí padá. Pod troskami těmi

zhynula všecka sláva Filištínských

a zhynul Samson – za vlast – smrtí reka!