SAMSON.

Samson probudil se, strhal okovy,

o sloupy se opřel, na nichž palác stojí –

marně strážců tisíce se rojí:

pěstí jeho řád se řítí světový...

Spoutali jej, ostříhali bujný vlas,

ve jho spřáhli svalovitou, hrdou šíji –

bezmocně se obr v poutech svíjí,

bez ozvěny zniká jeho řevu hlas.

Zapřáhli jej páni za tahouna v pluh,

brázdu oral v tvrdé, kamenité půdě,

znaven, hladov padal večer k hrudě,

marně vzhlížel k nebi, kde jest jeho bůh.

Pro perly se nořil v mořské hlubiny,

země ve útrobách pánům zlato hledal,

padal tisíckrát a zas se zvedal

pro svých Filištínských úsměv jediný.

Palác pánům stavěl tvrdé ze skály,

tesal kámen, klad’ jej jiné na kameny,

na krov kácel staré v lese kmeny –

se tváří se znoj lil, ruce pukaly.

A když s cizí strany přiblížil se vrah,

obleh’, zničit hrozil skvělý palác bílý –

Samsonovi pouta povolili,

aby zahnat zlého nepřítele táh’.

Zahráli mu k boji pochod veselý,

v monarchy tvář pohledět mu dali prve –

a teď táhni za nás cedit krve,

kam ti prst náš ukáže, hlas povelí!...

Tak to bylo věky, dlouhá staletí:

v hradě střídali se knížata a králi,

různé barvy na cimbuří vlály –

ale Samson vždy byl stejně v zajetí.

Náhle probudil se, strhal okovy,

o sloupy se opřel, na nichž palác stojí –

marně strážců tisíce se rojí:

pěstí jeho řád se řítí světový...