SAMUEL. ([I.])

Tvůj hlas, ó Nesmírný, rozlehl se prostorem chrámu.

Jím zatřásly se stěny a zlatem vyšívaná opona chrámová

se chvěla, jakoby tušila dotyk tvých rukou, ó Silný!

Hlasem tvým rozlétly se skály a z nitra hrobů vyšli patriarchové

s rty ševelícími modlitby dávno námi zapomenuté.

Vidění velkých věcí prolnulo mé slabé dosud srdce jinocha,

jenž pokorně jen znal přisluhovat veleknězi u dveří tvého domu.

Já neodvážil se pohlédnouti v tvou tvář, ó Silný, a chvěl jsem se hrůzou,

jen tuše tvou přítomnost. Ale dnes stanul stín Nesmírného

přede mnou. Tvůj stín, ó Jahvé, padl náhle v mou duši,

jež dřímala jak děcko. Leč zázračnou silou tvé lásky

jsem vyrostl k tobě! A jako květ toužící po objetí paprsků nesmírného světla

já vidím svou duši stoupati k výšinám oltářů tvých.

Má duše přichází k tobě, ó bože, s rty chvějícími se pokorným pláčem,

s nesmělou otázkou dělníka: Ó Pane, kde úkol můj, rci?

Ve vinic tvých zářivý jas já vcházím a volám tě, Pane!

Ó dej mi mé dílo a nech mne u večer spočinout tady,

ať znavenou hlavu smím sklonit odvěkým tajemstvím v klín!

Dej číši svou přiblížit rtům žíznivého chodce, jenž bloudil a volal a hledal,

a u pramenů zpívajících čistou touhou lásky nechť pokloním se ti,

ó Věčný, jenž miliony očí hledíš z tajuplných nebes,

ó Silný, jenž orlů znáš cíl i určení posledního motýle tohoto léta,

ó Záhadný, jenž nezjevenými tajemstvími protkal jsi osudy každého z nás!

Tvé přijímám dílo, ač chvějí se mé dlaně pod břemenem osudů lidských.