SAN ROMOLO.

Les pinií pokrývá strmé stěny,

a všude rozkládá se zeleň hustá

až na některá místa smutně pustá,

kde černem zeje vývrat opálený.

Skal prorvou na všech stranách ohražený

vrch osamělý v kruhu horstva vzrůstá –

až podnes velebí jej lidská ústa,

že býval útulkem před Saraceny.

Tma roste v údolí, a šeré stíny

již halí strom, jenž hledí do bystřiny,

a kladou se na pusté spáleniště,

však osamělý vrch a kaple bílá,

jež z díků zachráněných ještě zbyla,

plá září jako každé útočiště.

Kdys poustevník zde svatý život vedl,

co svět, z kterého vyšel, v nepokoji

se chvěl a v neustávajícím boji –

jak často však as měsíc jasný bledl,

a tmavý hvozd se ránem plnil, šedl,

když v radosti se čisté vítěz trojí

nad světem, ďáblem, nad slabostí svojí

ze snů a ze zápasů k nebi zvedl!

A slunce z oceánu vstávající,

když v kapkách rosy třpytivé se stkvělo

a slyšelo zpěv jeho jásající,

„bloud ubohý je člověk,“ tiše dělo,

„jenž myslí sobě snad, že bojům ujde,

neb k vítězství že každým bojem půjde!“

Břeh celý osadili nevěřící,

až ku městu se polem rozložili,

své stany pod hradbami jeho sbili

a všecky ozdobili půlměsíci.

Děs hrůzy jevil se na každé líci,

strach městem chodil, rostl každou chvílí –

co mohli, zkazili a pobořili

a k horám prchli ještě před dennicí.

„Tůň moře, které smývá naše prahy,

jest nekonečnou plání volné dráhy

a k našim zdem donese také vrahy,

však země matkou jest, s člověkem žije,

v čas nebezpečí svoje děti skryje

a nepřátely drsnou rukou bije.“