SANDÁLY (1)

Kde Tigris modravé své vlny hází,

a smuten plyne rajských od sadů,

tam obraz hrdý po vlnách se plazí,

to obraz slaveného Bagdadu.

Ba slavným Bagdad! Ne snad dějinami

v měst značných popředí jest postaven,

aj jediným jen mužem oslaven,

však takých mužů málo mezi námi.

Vždyť dobýt mocným činem slovútnosti

věc obyčejná jest a hříčkou patrnou;

však tíže, velkým býti v maličkosti

a slávu získat věcí chatrnou.

Jak jeden, nalezavou že měl hlavu,

a jiný, jinde že měl za lubem,

náš veliký muž získal sobě slávu –

aj, divte se – svým pouze obuvem,

Nuž, Kleio, zvučně zapěj o své pýše,

rci jeho stav a vzpomeň na jmeno,

vždyť hrdým péro, kdy to jmeno píše,

kdy kreslí čin, už mní se zvěčněno.

Kdož Abu’l Kásem Tanbúryho nechválí?

Bylť malého on otce velký syn,

a jeho slavný byl a velký čin,

že sedm let jen jedny nosil sandály.

Snad kolem úst ti hraje úštipek,

a ptáš se, jak moh toho docíliti?

Ba musel sobě ovšem připíliti,

kde díra byla, dát zas příštipek!

Však píle zvláštní, moudrost věhlasná,

jak známo, díla tvoří úžasná.

A obuv ten byl vbrzku po Bagdadě známým,

že kusův chová v sobě tisíce,

a přeuměle slepen Abuem jen samým,

že každou obrazí čtvrt měsíce.

A dál a dál se pověst šíří slavná,

že vidna všechna nebes znamení,

a píle muže tkala neunavná

i všechny stupně slunce zatmění.

Však kdo můž moudrost takou prozpytovat,

neb přezřít moře dálnou hladinu?

Kdo může odkrýt, co chceš tajně chovat,

myšlénkám cizím hledět do klínu?

Já myslím – epigonův řeč je drze smělá –

že Abuovi navzdor moudrosti,

než nechal sandál k slávě dorosti,

přec hlavní snaha byla neuvědomělá.

Ach, jeho současníci byli tuze hloupí,

svůj život, jak to právě šlo, kupředu hnali –

vždyť z hospodářství národního nic neznali!

My povznesli se dávno nad ty troupy,

a známe drahokam i cenu ptačích trusů.

I Abu znal už vše a věděl, z malých kusů

a ze špatné i pohozené kůže

že velký, dobrý sandál slepit může.

Ba sandál jeho neouhledný, hnědý

je jistě základ národní té vědy.

V tom Abu uvědomělou měl snahu;

však náhody to bylo ovoce,

že v sandálech, když vzrostly po roce,

k své lebce těžké našel protiváhu.

Ba jeho lebka mnohá zlatá zrna chová,

a mysl čilá každým dnem zas nová ková!

My známe zlata myšlénkovitého tíži,

že sklání lebku dříve mladě svíží,

že každá moudrá hlava časem sklesla

v ta ramena, jež dřív ji hrdě nesla.

Upoután člověk k tíži líné hroudy

přec v myšlénkách svých světem celým bloudí,

a snad by křídla jeho v hvězdách šustila,

jen kdyby zbraňující zem jej pustila.

A Abu moudrý poznal, sandálův že tíže

jej blahodatně k zemi pevně víže,

že horování kazí neplodné,

a veden obrazností ducha básnického,

jenž pravým taktem pravé uhodne,

svým sandálem též lidi učit zkusí,

že vše, co v světě našem velikého,

i solidní svou basis míti musí.

Však kdo je moudrý, též si krásy váží

a krásu s činem spojit vždy se snaží,

i Abu, když tak na sandálu robí,

příštipkem krásné kraje nápodobí.

On střeží okem ráje obraz malý,

vždy připraven jsa, staň se cokoli;

hned všije obraz romantické skály,

kde zbvtečné se dělá údolí.

A věru, přírodě by bylo teskně,

kdy měla by tak tvořit pitoreskně.

Kdo v Bagdadu chtěl vyřknout vážnost, slávu,

a v básnickém to podat obalu,

víc nemořil si dlouho slabou hlavu

a užil Tanbúryho sandálů.

Že každé velikosti rostou protivníci,

měl protivníky své i Tanbúry,

a hlásat neštítili se, o hanebníci,

že sandály ty – pouhé nestvůry!