SANDÁLY ([2])

Překrásné ráno! Zlaté světlo denní

ty zlaté hvězdy od země už vzdálilo,

a tmavé nebe v zlato modré vhalilo,

a v chrám je spjalo duchem osvícený.

To nové světlo ve svém bujném dmutí

nového žití milý zárod chová,

a v jeho přemilostném obejmutí

už Tigris noční sen svůj dohučí

a kamenný se Bagdad rozzvučí

jak v bájných dobách socha Memnonova.

Vždy blíž a blíže lásky tón ten zvučí,

jak Bagdadu by srdce klepalo,

že k novému se ránu prospalo,

a nově starému se žití učí.

A každý měšťan blahým zvukům slouchá,

z úst šeptmo line se jak v zbožném kůru:

„Náš slavný Tanbúry je dnes už vzhůru,

to ulicí tak sandál jeho bouchá!“

Teď přichází! – Aj vznešená ta chůze!

To není mládí bez pravidel skok,

to moudrosti je odměřený krok,

jenž vznešenost můž obraziti lůze.

Ta postava! – Toť čára vlnovitá,

jak známo, nejkrásnější v přírodě.

Ta hlava! Jak by myšlénkami zpitá

se hýbe taktem v měrném pochodě.

Zrak jeho chladný, nevšímá si rána,

v něm věčný, svatý vzplanul pravdy den,

a nemá jisker víc, pouť dokonána,

jíž zhynul pro věk pochybností sen;

vous černý jenom místy bíle prokmitává,

jak stříbro rudou olovitou prosvítává.

Tvář jeho? – Kolkolem lid ticho šeptá:

„Dnes Abu zas se umýt zapomněl!“

Šat stejnobarvý trochu na svět reptá –

snad Abu na zašití nevzpomněl.

Vše pozdravuje, on pak hlavou kývá

a přívětivě vkol se pousmívá.

Tím vynikají geniové tiší,

že nemní být se druhů svých snad vyšší.

Vtom náhle – bůh ví, odkud se tu vzal,

ba jak by kouzlem ze země byl vstal –

muž malý kroku Tanbúryho brání,

a hlavu v pozdravení k zemi sklání.

„Ach odpustiž tvé oko milosrdné,

že kroku tvého zastavuju píli,

a daruj otrokovi drahou chvíli,

snad mysl tvá mým slovem nepohrdne!“

A Abu okem zkoumavým jej změří,

prohlídne od paty až do hlavy.

Kdo moudrým, pozná jistě z maličkosti,

snad z oka záře, snad i z postavy

a z ponahrblých nebo přímých kostí,

snad ze záplat či šatů z nádhernosti,

s kým jednat má, proč právě tomu věří.

Muž malý šat má čistě upravený

a ruce tenké má a vybledlé

a žádnou prací těžkou zohaveny;

zrak jeho plamenný se chytře dívá

zpod obočí, jež husté, prošedlé

tu chytrost jako přede světem skrývá –

a celá nahnutá ta postava

se jistě často s lidmi stýkává.

Když se teď mudrc do něj zahleděl,

zač má jej držet – věru nevěděl.

„Aj, prosím, rci jen, jak se pán ten zove,

jenž pozdravením svým mne poctívá.“

A mužíček se libě usmívá –

„Jsem dohazovač – neznáš, pane, mne snad více,

vždyť skupovali jsme už spolu za tisíce! –

Teď právě bych měl zase věci nové –“

Jakž mohl Abu, jemuž kořily

se celé kraje, jej si pamatovat;

však nechtěl zbytečně se dotazovat –

a pak je mudrc též vždy zdvořilý!

„Ach ano, už si dobře připomínám,

jsa roztržit teď zahádal jsem jinam!