Sanice. (I. Rolničky.)

Z dědiny letem jako dva ptáci –

před námi za námi bělučká pláň.

Kostelní vížka v sněhu se ztrácí,

seveřík růžemi barví nám skráň.

Nehybný topol v jíní svém němý

pod nohou ptáka upustí k zemi

v démantech jiskřící led.

Zdá se mi: tak bych v němém tom klidu

přes ledy útrap, života bídu

s tebou teď uletěl v svět,

tvé srdce slyše bíti jen tiše

a zníti rolničky.

A v jejich zvuku jednom a stálém

na hrudi svojí mne’s nechala snít.

Ó drahá, víš-li, vzkřikl jsem málem,

vždyť to tvé srdce mi přestalo bít,

a jenom více divnými tony

cinkaly v sluch mi rolničky ony

odevšad s polí a s cest.

Kolem nás mlha šedá, dřív prázdná,

chvěla se jimi, jak čapka blázna

když jimi pošita jest.

Co letlo tu hejno vran, znělo stejno

jak živé rolničky.

Pan farář ze vsi kmitl se kolem,

polesný bradatý i jeho pes.

Kam jsme to, drahá, zbloudili polem?

Každému vidím, jak k čapce se snes’

rolniček přízrak titěrný, malý...

Přisahat chci, by tudy se brali,

co lidí ve světě dnes,

každému zřel bych kývat’ se s hlavy

zvonečků obrys tajemný, žvavý,

jež kýs tam zavěsil běs.

I na tvém čílku, zřel jsem v tu chvilku

kývat’ se rolničky.

A byl to zázrak, skloněna ke mně

jak planých přízraků v pomocnou stráž,

ty’s kolem krku ovila jemně

mi hebkou a teplou v objetí paž.

Nehybný topol zachvěl se náhle,

a z blízka jak by vmísil se náhle

v rolničky velebný hlas:

Tvé srdce zvonem říci mi chtělo,

co v jeku žití zvedá nám čelo,

čím jako v básni žijeme šťastni,

ať ječí rolničky.