Sanice. (II. Jaro.)

Mezi sněhy, v mrazu, v ledu

kde se k řece kloní sráz,

co se květů jeví hledu

růží, chrp i sedmikrás!

Pokud říčky plocha úzká

ztrnulá teď, němá, kluzká

stačí v šíř i na dýlku,

jak by v mihu někde z jihu

sletělo se motýlků.

Drobná líčka růží hoří,

ze rtů stálý zvoní smích,

do sněhu kdy v žert se vnoří

kopa ruček zarudlých,

aby mžikem do zad, v čelo

v obloucích se rozletělo

stříbrných sto bělásků,

hezky z oka svého soka

trefí-li kdo o sázku.

Než se nadám, jaro maně

střelou blíže přiletí.

V bok i vzadu moje saně

již jsou v jeho zajetí.

Při sanicích, kde se stačí,

přikrčí se, přimkne, stlačí

smějíc se pak potichu

zato k všemu ještě mému

huňatému kožichu.

Děti – jaro stále zkvetlé

v nejchladnější závěji,

nikdy jak v té chvilce světlé

nebylo mi tepleji!

Za mráz vždyť, co fičí polem,

by nebylo pro svět kolem

tuchy jara jinačí,

vaše líce jásajíce

nahradit je postačí.