Sanice. (III. Na obzoru.)

S bílých vížek, co se tyčí směle

z nízké mlhy v neprůhlednou běl,

na kříže a sloupy osiřelé

proč tvůj zrak teď truchle zaletěl?

Ve spleti ty křižovatek, mezí

od sta let již nachýleny vězí

jak by čehos neznámého stráž –

A proč husto jich tak, mne se ptáš?

Snad že proto, aby zažehnával

tajemný jich a posvátný zjev

s klasných lánů burných vichrů nával,

sutek změť a žhavých blesků řev?

Snad že proto, aby oráč chudý,

nežli radlo skloní, klek’ si tudy,

nebo se snopem kdy zvedá páž?

Zdali proto, mne se, drahá, ptáš?

Ne. Však aby po půl věku denní

viděl stále krutou bídu svou,

stejně trpké tvoje utrpení

k pomstě v nebe strmět před sebou.

Aby v pluhu, než jej ruce zvednou

k svojí práci, ucítil přec jednou

krvavých těch kos a cepů hryz,

z nichž krom pout jej sobě ukul kdys.