Sanice. (IV. V osvětleném okně.)

Co díš mi o štěstí? Tu viz je zblízka,

jak světlou pruhou přes cestu nám blýská

z malého okna v jasném přístěnku.

Dvě tváře vidíš, lnou tak těsně k sobě,

jak patřily by k jedné duši obě...

Co noc jim, mráz, jenž fičí po venku!

Kolovrat ustal, niť jí sklouzla s dlaně,

on sotva zaslech’ stanout naše saně.

Jsou sami, na síňku ven vyšla matička.

Rty nehovoří, jenom oči planou,

a ruka ruku hledá milovanou...

Už víš, čím je ta chvilka kratičká?

Proč chvíš se? – Ha, v tu zlatou prouhu světla

zkad jakás tmavá hlava se to vpletla?

Zřím v okně stín, nad berlou křivá paž,

leb lysá téměř celé okno stíní,

vous bílý v jiskrách posypalo jíní,

a ze rtů prosících zní „otčenáš!“ –

Zda tušili ti dva tam ve svém štěstí,

že právě teď jim život nejblíž jesti,

ten život šedin, vráskovitých čel!

Já aspoň pro tu hlavu v oné chvíli,

a pro ret chvějný i vous jíním bílý

jsem toho štěstí uvnitř neviděl.

Zavřete vrata k tomu poli smrti,

jež smutku flórem pavuč oděla,

ať vichr nerušen list rve a drtí

a pro mráz koberců z něj nadělá.

Proč rušiti ho v usilovné práci

a sledy jeho stírat s úzkostí?

Nechť k jihu táhnou s keřů svojich ptáci,

a do hnizd jim ať chlad se uhostí.

Ať pískem cest se žluté listí chvěje

a šustí jen pod chodců kročeji,

ať odhalený Pan se v loubí směje

do listí kotoučův a závějí.

Nechť rybník zdá se šerou ranou býti

na těle země stále mokvaje,

a krví čerstvější ať se mu svítí

plod šípku rudého kol okraje.

Chce se mi spát’ – dí matka země.

Nač líčidlem ji ze sna rušiti?

Jsem zraněna a chaba – vzdychá temně

a koketou se nechce tušiti.

V tom šatě ztrhaném nám nejblíž stojí

a v ranách svých a rmutu truchlivém:

to člověk jest, jenž v zápase a znoji

svých přeludů se motá předivem.

Snem prchla vesna, růže, ptáci, zpěvy,

a náhle vidí listí podzimu,

čím těšil by se k nové vesně, neví,

neb věčnosť jediná ta schází mu.

Rád maskou spokojení tvář si halí,

jak zahradník vši parku podobu,

však v duši stále vidí, jak je malý

se slávou svou již stoje u hrobu.

Co moh’, co chtěl, a k čemu svaté žáry

ho vedly žití drahou vznešenou,

vše praporu jen ztrhané jsou cáry,

s nímž marně dral se v bitvu ztracenou.

Zavřete vrata – v jeho krok kdos zvolá

Vnuk slávou pohrobní jej oslaví – –

Zda víc je to, než prázdná ona kola,

v něž vítr roztočí list žlutavý?