SAPFÓ.

V obláčném luhu Órión zase k půlnoci vzchází

bleskutnou palicí roj Pléjad stíhaje hvězdný,

jenž perutí sněžnou v okeán plaše v bázni se řítí,

jak zástup holubic; marná zloba Siria jímá,

marně požáry metá vlaje hřívou nad zlato zářnou:

jak vzdušné vidiny mládí blaha v pouti pozemské,

v dál mizejí lovcům divokým Atlantovy dívky.

Tak Pléjad v lovu tvůj příchod Dionýsie! věstí

Órión, nebo s oblohy žár nese rozkoše, síly

révě, že uzrálá slzami v číš lásky se proudí,

s níž bože vševládný hřmíš lidstva i nad bohy vítěz.

Jak zlatitá rosa v květ z té číše se krůpěje jedna

snesla stopou zářnou v duši Sapfinu hvězdice v pádu,

ambrosií vonnou mámíc hlavu k závrati sladké,

jíž jako stvol lilijí vánkem chví srdce se šťastné.

V noc Sapfó čarnou proto vyšla pod oblohu strážnou,

v týn vznešený, aby v myšlének lodi připjati mohla

plachty tužeb na stožár své lásky k azúru se pnoucí.

Postavu štíhlou říza halí bělavá, k patě řásná,

v níž perlí míhavé slzy v chůzi planou mušek ohněm.

Tvář kadeří černou ve vlnách k pasu v lásce se stroucí

ze stínů lesních svítá jako tůně jezerní;

nad ní blankytné oči blesků jiskrami svítí,

v nichž svoje žáry Eros sbírá, chtěje vznítiti lásku.

Na skalném hřbetě, zkad moře v nezměrném kruhu spící

spatřiti možno, kde hvězdy na pouti staví svoje křídla,

duch kde bohů šeptá v šum příboje hymnu velebnou,

stanula v snách Sapfó hlaholíc zpěvy, jež jako včelky

vzlétaly z úlu ňader do tiché noci bouřně a sladce:

Tobě věčný dík, děvo Kytherejská!

hvězdo nesmrtná! za milost blažící,

srdce mé žes v nach květu lásky růžné

zastřela vlídně.

Blyskavý na vůz, labutí jejž hejno

táhne oblohou, mne si vznesla bídnou!

vůz, to láska má, perutí jež touhy

hřmí ku milému.

Ó Faóne můj! blažený dojista

bůh co sám, kdo v tvář tvoji může patřit,

v hudbě slov sladké hlady vášně ztišit

v útrobě žhoucí.

Tobě věčný dík, děvo Kytherejská!

sen jiný však dnes duši v kouzlo jímá,

svou zlatou rukou mi ochotně přispěj,

kněžno milostná!

Orfeus božský vidinou mi v cestu

stínem obrovským plane z hvězdna výšin;

písně mé pastýř, jeho bůh opáčí

sám Okeános.

Když divé Maenad tlamy v zlobě sklály

pěvce na thráckém pohoří v tmu Hádu,

Foiba záštitou zachována duše –

pěvcova lýra.

Hebru po vlnách v okeán ji řídil

k Lesbu, vlasti mé, v skalinách kde bezdnu

v prach tlumí svou zář čekajíc na pěvce

Orfeu rovné.

Ó paprslek vzniť plamenů nebeských!

veď mne vůlí svou do hlubin, kde ve snách

lýra vzhroužená ševelí ku stínům

slávu olympskou!

K lýře té, což bych pěla hymnu tobě!

v ni by hvězdy zář lily, ambra vůni,

zněl slavík i zpěv jásavý gigantův

k zápasu jdoucích.

Svět kdy bůh tvořil, perutí plamennou

lásky chvěl se tvé, všehomíra matko!

nadšený tebou v svoje dílo zavřel

žár dechu tvého!

Tím dechem věčným, co daříš milostně

Afrodito! svět, bohy nadpozemské,

dnes tě vzývám, dnes tebe zapřisáhám –

splň moji prosbu!

Takto mluvíc Sapfó zdobené čelo růžemi věnce

tyčila výš rostouc jako stín horských velikánů,

jež v strnutí vážném bory v údolu kývaly šumně,

svědci němí; tu pojednou zář bílá vzňala skály,

déšť jisker, vodopády světel kruhy nesly se vzhůru

v háv sněžných vrcholů, jež hvězdami blýskaly z dáli,

zem rachotem děsivým otvírala průduchy tajné – –

Ó zázrak! tamo viz! se noří z noci tůně propasti

Orfea lýra zlatá; bílé charitek zjevy s písní

kol se chvějí co motýli noříce v plamen patu křepkou.

Hleď, Sapfó! ony tvou bohyní poslány milostnou

lýru nesou, ruku vztáhni jenom směle, v skráně si vetkni

dar božství vznešený: – jako v poušti kdy v úpalu slunce

lev mučený žízní hledy v dál krvavými se vzpírá,

zřídla zda lesk uzří, z tlamy řev pěnu náhle vysýlá,

v rázu živý svaly v běh spíná, vida óasu vzdušnou,

vichru letem cválá, kde mu cíl kyne stíny lahodné,

tak Sapfó spěla tam, kde čarovná lýra ve záři.

Vlála kadeř volná v běhu, spínalo rámě se bílé,

po stráních, po horách noha vzlétala v útěku ryčném–

– lýra zniká ale v dál plamenem svítíc v letu větším.

V úchvatném Sapfó letu bouří vpřed za kořistí,

ouží dech se její, krvavé váznou nohy v půdě,

dál přece, dál – tamo cíl – již tam – rázem jako blesku

v důl upadá Sapfó s Leukadské skály do tůně

vln mořských, v skonu k lýře nesouc ruce v úpadu ještě –

O úděl vznešený, jejž tobě usoudila Moira,

ty Sapfó blažená! žít lásce a do smrti bloudit

za hvězdou umění, jež lýrou Orfea září

v oblačném luhu, kamž Foibem vznesená byla z Lesbu.