SAPFO

Nikdy, Afrodito! dosud neprosila tebe marně Sapfo...

Pro tebe kvetly v loktech přítelkyň mé dni,

A pro tebe míjely noci, jako když opadává

Květ za květem s nachýleného šeříku.

Ale dnes jako drahokam fialově růžový

A temného lesku, podobný krůpěji žhoucí mé krve,

Jenž spal v lůně země dosud pochmurným spánkem

Vynáším lásku novou z hlubin své duše:

Faona miluji, Afrodito, prvního muže,

Pro nějž opouštím všechny své družky,

Jež nahosti mé držely zlaté zrcadlo,

Bych v něm zřela odlesk své krásy

Jako pozdrav přízně tvé, Nesmrtelná!

Ne, že je mužem, miluji jej, ale proto,

Že je nepodoben všem mužům svou krásou.

Neboť od tebe, Afrodito, kouzelným darem

Tajemných rostlin obdržel jemné své tělo,

Z něhož vůně dýše jako z kalichu narcisu

Rozechvěná vlažnost balsamického dechu,

Od tebe přijal své ametystové zraky,

Modré jako tma skrytých lesbických jeskyň,

Od tebe vlny vlasů tak purpurně černých

Jako mytilenské víno, jež Larychos, můj bratr,

K nektaru Nesmrtelných vypěstoval přízní bohův,

Od tebe má svůj hlas, jenž pro mne zní jak osud.

Ač melodicky a tiše kane v sluch ostatních,

Podoben vodám svatého pramene, já jediná se chvěji,

Jak protéká mi náhle každou žilou těla,

Bych – běda! – cítila jen jeho chladnost k sobě.

Neboť nemiluje dívek. Nevšímavě kráčí,

Když jejich pohledy na něj se zajiskří,

Jako když se rozsvítí nebem zelenavé hvězdy.

Má tajemství v duši, jež ho odlučuje

Od lásky žen, že jako v schránu šperk chladný

Své nitro uzavírá před nimi navždy.

Však ty, Afrodito! dej mi přece jeho lásku!

Uveď jej ke mně, než odejdu do Stínu,

Neboť cítím, stárnu ode dne, co jsem jej zřela,

Odkvétám jak ocún, po němž kráčejí mé nohy

Na pozemské louce. Smutek všeho se zjevuje

Ve světle mých očí. Zbavena svých snů

Pro jediný ten Sen! – chvěji se v srdci,

Jako země v hlubinách se třese skrytou sopkou.

Pláči, sklánějíc hlavu korunovanou květy.

Neboť nepohlédl na mne dosud, aby cítil,

Že se chvěje mé tělo v šafránovém peplu touhou,

By je objaly jeho ruce, křehké jako stvoly květin...

Stárnu, vidím-li jej jíti z otcovského domu,

By s úsměvem v obličeji, plném mládí,

Ne k mému prahu, ale za přítelem šel s touhou.

Marně hledám kouzel, bych jej přivolala,

By byl můj jako tento opálový prsten,

By mne objal jako hebká látka tohoto peplu...

Marně jako vodomet k azuru má touha k němu tryská...

Usínám umdlena, zhasínajíc lampu

Z kamene růžového. Ale ani spánek

Neklade ho milujícího v mé lokte,

Bych mu říkala sladká jména a přižehala

Palčivá ústa na jeho kvetoucí rty,

Jež podobny horkým mákům, tají v nachovém kalichu

Šílenství plné vůní a polibků smrtících...

Prázdno je v duši, a když spánek opouští

Má víčka, otevírám oči do marna,

Neboť jsem opět sama, Nesmrtelná! sama se svou trýzní...

K sicilským odplul břehům navždy... Na Lesbu všude

Můj hledá ho zrak. Podoby jeho

Již nikdy neuzří však touha. Jen věci zůstaly,

Aby trýznily mou duši: mramor, po němž kráčel,

Háje, kde sníval, louky, jimiž bloudil,

Vše zůstalo, co bylo důvěrno s jeho mládím,

Ale jak truchlivé! bez útěchy! pusté!

Nesnesu trýzně těchto zamlklých věcí!

Nenávidím jich! Nenávidím, že mohly býti

Dotýkány jím, co pro mne nezbylo

Ani jeho pohrdání! A přece, Afrodito!

Naučila jsi mne písni. Božský oheň

Zažehla jsi ve mně, neboť žádná věštkyně,

Když se dotkla třínožky, nebyla dosud schvácena

Takovou mocí jako já, když jsem mluvila v rhytmech

Žhoucí slova, by vlévala oheň do nitra lidí,

Jako slunce vlévá vášeň do tmavých hroznů.

Teď mluvím něhou měsíčnou, vzlyky svítícími stříbrem,

Vracejícími srdcím touhy, jako jaro vrací keřům květy,

Ke všem mluvím, ale jediná duše,

Po níž toužím, by mne uslyšela,

Odešla v dáli s nedotčeným mnou snem

Jako s nerozvitým leknínem, navždy, navždy...

Nechci, bohyně, slávy již... Ať zapomenuta

Sejdu raději do Hadu, ať není paměti

Po písni mé, až budu se třásti v podsvětí

Mezi ostatními stíny, jen když Faon

Se dotkne teď mých rtů, bych hynula rozkoší,

Nektarem jeho úst bych pila své zapomenutí,

Bych splývajíc s jeho tělem, splývala se svým zmarem...

Marně však, Afrodito! tebe vzývám! Marně!

Mlčíš, Vznešená, nemilostivě k mé prosbě...

Jsi zdoláno, srdce! Zdoláno na věky!

Neboť jaký děs! – teď poznávám prázdno snův

A hrůzu přežíti sebe, když nikoho není,

Kdo by se dotkl mé ruky a mého těla...