Sapfó.

Mrtva, mrtvá v hlubinách věků dávno,

Sapfó, dřímáš, nad tebou času vlny

dmou se, hlubší, děsnější nežli hrob tvůj

v lesbickém moři.

Jako symbol Hellady před mým zrakem

planeš v krásy úbělu; velká, čistá

tvoje duše chvěje se, kvílí, jásá

v sapfické sloce.

Tvoje duše průsvitná lampa bílá,

z které plamen divoce šlehal k hvězdám,

tak že ptám se v úžasu, čím jsi více,

Musou či ženou?

Nevím, ale velebím pouze ženu

silnou vášní, zářící krásou, duchem,

ženu, které jedině mohla říci

Helena: Sestro!

Mrtvá, mrtvá v básníků pouze duši

žiješ věkům! (V jantaru zlaté vlně

často rovněž zkamení k časům příštím

zářící motýl.)

Z jitra mlhou rameno Zory bílé

když se mihne nad lesy, nahé nymfy

plaše v sluje prchají, stromů vršky

šumění táhne;

večer, z klína hvězdy své noc kdy pouští

jako zlaté, báječné ptáky lásky,

básník, věčný milenec tvůj, si v taji

zašeptá: Sapfó!