SAPPHO OD PRADIERA.

Tak těžký smutek šlehl do tvé duše,

že, zčeřena, hned zachvěla se písní...

Leč ještě zrak tvůj sladkou nyje tísní,

tvůj hluboký žal zmírňuje a ruše.

Však blesk tvé touhy v mraky zapad hluše,

a skála moře tvou se krví třísní –

rci, zda to štěstí, srdce jež si vysní,

tak dohasne vždy trpké ve předtuše?

Ty mlčíš – vždy jen žal v tvé líci bledé,

ač nadšení žár ve tvém zraku hoří –

zda víš, že naděj z propasti nás vede?

Klid antiky psal v čelo ti své runy!

Proč lásky báj, jež z pouští ráje tvoří,

jen strastí, děsem dotkla se tvé struny?