Saranče nábožná.

Přiletěly kobylky, ta strašná polí metla;

lačná jejich hltavosť kde jaké stéblo smetla,

každý lístek, každý puk až k srdci vyhlodaly;

odlétly zas oblakem a poušť tu zanechaly.

Černošedé prostory tu mrtvy leží ladem;

nevzkřísí jich rosa slz, jež děti pláčí hladem,

nevynutí matek sten ni mračných mužů kletby

zeleni zas nadějné z té zničené v nich setby.

Kol jen niveč zoufalý, jen prázdnota i mření;

vidět ani člověka ni zvířátka tu není.

Po širém tom hřbitově jen sivý fakir kráčí.

„Kdo mi dá teď almužnu, kdy všichni hladem pláčí?“

Zastavuje náhle krok a v černou zem se dívá;

z milionů kobylek – hle, jediná tam zbývá;

přední nožky zvedajíc jej maně upomíná

na člověka v modlitbách, jenž ruce k nebi vzpíná.

Saranče to nábožná, neť kobylky to zkázné.

Ta, když klásku nikde kol, jen širé pole prázdné,

lapá nejdrobnější hmyz, jenž hladov létá kolem,

jako by se modlila i rozplývala bolem.

Jak by za loupežný hřích své rodiny se kála,

chytře číhá na kořisť. A když tak dlouho stála,

fakir hleděl zamyšlen, jak muška kol se kmitla,

saranče jak nábožná ji v nožky spjaté chytla.

Aj tu fakir pochopil, jak dary přece získá;

na saranči uviděl, jak pomoc jesti blízka!

Postavil se sám a sám v žeh slunce v pusté nivy,

ruce zvedl k nebesům a stál jak pomník živý.

Stál, jak by se za všechen rod lidský modlil k Pánu,

od hříšných by odvrátil svůj hněv a trestu ránu,

stál, jak chtěl by vytrvat v tom němém horování,

až by s nebe vyprosil zas božské slitování.

Jak by sebe v oběť dát chtěl za vše pokolení,

až by sklesnul vysílen a zemřel při modlení;

jak jen pro hladový lid by vymodlit chtěl chleby,

stál jak zbožná saranče a zvedal ruce k nebi.

Přišly ženy plačící a chvělí starci z chaty,

viděli, jak modlí se tam za ně cnostný svatý;

přišli muži pochmurní a sklonili svá čela;

všecka srdce vděčností a nadějí se chvěla.

Kde co měli schováno, vše přinesli mu z chatek,

dali chléb svůj poslední a mincí skrovný statek,

dali vše, co zbylo jim, a lkajícími hlasy

prosili: „Ach modli se! Nás modlitba tvá spasí!“

Než pak večer na tu poušť a na tu bídu klesl,

fakir tolik darů měl, že víc by neunesl;

náruč dlouhým zdvižením měl sice zdřevěnělou,

přec však pobral kořisť svou, jak byla, šťastně celou.