Sardanapal.

Na požár paláce se klidně díval.

Kol městem bouřil nepřátel juž příval,

třesk mečů, polnic jek a rachot štítů

zněl z dálky k němu. V rudém ohně svitu,

jenž stále rost’ a hltal nezkojený

kov, drahokamy, koberce a stěny

a lízal velké sfingy u bran vchodu

svým ostrým jazykem a podél schodů

sedící lvy a ptáky tváří lidských

i králů sochy v křeslech gigantických,

jenž bez pohnutí s nakrouženým vlasem

a dlouhým vousem zhrdajíce časem

kol na zdech snily. Dále na nádvoří,

kde sandelová hranice se noří,

zřel, kterak na ní koberce a látky

juž doutnaly, dech vůně cítil sladký,

jak rozlitý se s duší květin druží,

tož hyacintů, narcissů a růží,

pak na truhlice těžce okované,

v nichž safír cudně svítí, rubín plane

a smaragd výská ve hromadách zlata,

na číše, dutina jichž vrchovatá

je perlami, jež jako slzy kalné

se lesknou. Klidný v póse triumfalné

sám v ženském šatu s oholenou tváří

a dlouhým vlasem, onyxy v němž září,

své ruce zženštilé na ňadrech skřížil

a tiše patřil, jak se požár blížil,

a k sobě polo, k ohni polo šeptal:

„Jen blíže, soude bohů, nač bych reptal,

jen blíže, jazyku ty sálající,

tak musilo se státi! S klidnou lící

tě vítám, nejsi pro mne oheň všední.

Což neznáš mne? Jen zbojnou hlavu zvedni,

vždy z mého srdce trysknul’s, snahy moje,

sny rozkoše a lásky, touhy roje,

jež stále žíhaly mne ve dne, v noci,

jež nezkojil jsem v objetí žen mocí,

ty vůlí bohů v žár se proměnily.“

A v plameny se vrh’ jak fenix bílý.